Bulharsko
BULHARSKO
Rozloha: 110 91O km čtverečných
Počet obyvatel: 8 468 000
Hl.město: Sofie (1mil.obyv.)
Měna: 1 Leva = 100 stotine
Náboženství: pravoslavní 85%, sunninští muslimové 10%, římští katolíci a židé
Hlavní zemědělské produkty a těžené suroviny: pšenice, ječmen, kukuřice, kůže, hrozny, jablka, tabák, skot, ovce, dřevo; uhlí, bauxit, rudy olova,mědi a zinku
Průměrná délka života: muži- 70 let a ženy- 76 let
Vodstvo: Dunaj, Iskar, Marica, Strunia, Tundža
Sousední státy: Rumunsko, Jugoslávie, Makedonie, Řecko, Turecko
Střediska: Varna, Burgas, Plovdiv, Stara Zagora, Nova Zagora, pleven, Vraca, Dobrič, Pomorie
Pohoří: Stará Planina, Pirin, Rila, Rodopyí:Hory: Musala 2 925m, Vichren 2 915m, Vitoša 2 290m, Golem Perelik 2 191m
Nížiny: Hornothrácká, Dobrudža
Moře: Černé
Nerostné bohatství: hnědé uhlí, železná ruda, měď, bauxit
Zemědělství: pšenice, kukuřice, zelenina, ovoce, vinná réva, tabák, růže, skot a ovce
Průmylsl: strojírenský(zemědělské stroje), potravinářský, chemický, těžební a parfumerie
Turistický ruch: Černomořské pobřeží-Zlaté písky a Sluneční pobřeží
Jazyky: Bulharština(úřední), Cikánské, Makedonština, Turečtina
STARÁ PLANINA:
STARÁ PLANINA (Staré pohoří) je dlouhá 550 km. Táhne se od západních hranic Bulharska a končí u Černého moře strmým skalnatým mysem Emine. Rozděluje Bulharsko na dvě poloviny a tvoří přirozenou klimatickou bariéru, chránící jižní Bulharsko před studenými vzdušnými proudy od severu. V nejhezčí střední části se vypíná nejvyšší hora Botev (2.376 m n.m.).
Svým geomorfologickým charakterem se Stará planina poněkud podobá Nízkým Tatrám. Je poměrně dobře přístupná, chudá na jezera, bohatá na listnaté lesy, horské pastviny a jeskyně. Přes Starou planinu vedou četné průsmyky. Nacházejí se tu ložiska železa a uhlí.
NESSEBR - antická exotika:
Nessebr je starobylé městečko ležící 28 km severně od Burgasu. Městečko, které založili v 9. století př. n. l. Trákové, si do dnešní doby udrželo duch romantiky a dávné exotiky. Zásluhu na neopakovatelné atmosféře Nessebru má nejen unikátní lidová architektura, která se zachovala v poměrně dobrém stavu, ale i obyvatelstvo, jehož značnou část tvoří ještě potomci řeckých osadníků.
Něco z historie:
PRVNÍ OSÍDLENÍ:
První osídlení začalo ve střední době kamenné (paleolitu) mezi 100 000 až 40 000 lety před Kristem. Dnešní bulharské území leží ve středu Balkánského poloostrova, který byl odedávna mostem mezi světadíly Asií, Afrikou a Evropou. Žilo tady mnoho etnických skupin a národů. Kultury, které nejvíce ovlivnily život tehdejších obyvatel, jsou trácká, řecká a římská.
Odhlédneme-li od několika paleolitických jeskynních nálezů v oblasti Balkánského pohoří, pak první souvislé osidlování území dnešního Bulharska spadá do 6. tisíciletí př. Kr. Časově se kryje s tzv. neolitickou revolucí, jejímž nositeli byli kolonizátoři přicházející ve vlnách z Blízkého východu. "Revoluce mladší doby kamenné" znamenala změnu v životným stylu. Lov jako hlavní zdroj obživy byl postupně nahrazen zemědělstvím a již se nemigrovalo za zvěří, ale zakládaly se osady kolem polností. Prudký rozkvět kultury v této době lze nejlépe pozorovat v neolitické vesnici, která byla odkryta u Staré Zagory a která je zajímavá nálezy zdobené keramiky, hliněných sošek a symbolů plodnosti.
Již koncem 5. tisíciletí př. Kr. se začalo rychle rozvíjet hornictví a metalurgie. Měděné a zlaté předměty nalezené v chalkolitickém pohřebišti blízko Varny dokazují, že obyvatelé Balkánu vyvinuli metody získávání kovů zcela nezávisle na civilizacích Blízkého východu. Úpadek kultury doby měděné, neboli chalkolitu byl urychlen zhoršujícími se klimatickými podmínkami. Civilizaci na území Bulharska však znovu oživil příchod kmenů ze střední Evropy. Ty s sebou přinesly nové techniky zpracování kovů, od nichž se odvozuje název nového věku, doba bronzová. Do konce 2. tisíciletí př. Kr. se tito přistěhovalci dokonale propojili s kmeny východního Balkánu a vytvořili originální, etnicky a jazykově charakteristickou skupinu, již pozdější historie pojmenovala Trákové.
Trákové
Trákové sídlili na velkém území mezi Dunajem, Černým mořem a Egejským mořem. Zasahovali až do Malé Asie. Patřili do indoevropské etnické skupiny. Živili se hlavně zemědělstvím. Pěstovali obilí a chovali dobytek - krávy, býky, voly, ovce, kozy prasata a jezdecké koně. Trákové byli pohané, věřili v mnoho bohů. Nejznámější trácký bůh byl Héros - Trácký jezdec.
Staří Trákové, ovládání mocnou válečnickou aristokracii, jež vlastnila pohádkové zlaté poklady, žili na území zabírajícím většinu dnešního Bulharska, na severu Řecka a evropské části Turecka. Díky úzkým etnickým vazbám jak se svými severními sousedy, obývajícím Dunajskou nížinu, tak se sousedy na východě v Malé Asii nacházeli se uprostřed bohatě rozvinuté balkánsko-asijské kultury. Přestože je postupně pohlcovaly četné tlupy nájezdníků a nakonec byli asimilováni Slovany, jsou Trákové považováni za jeden z původních národů Balkánu, jehož etnický základ, ač velmi zředěný, přetrval až do dneška. Bulhaři se k ním hrdě hlásí jako ke svým předkům.
Při poznávání světa Traků jsme z velké části odkázáni na antické řecké historiky - Herodota, Xenofonta a Straba. V jedno slavném citátu, které uvidíte v muzeích po celém Bulharsku Herodotos říká, že trácký národ byl "větší než kterýkoli jiný na světě, vyjma indického, a nebýt jeho kmenové rozpolcenosti, byla by to bývala mocnost, s kterou by se muselo počítat". V tráckých rituálních obřadech vysoko figurovala témata smrti, znovuzrození a obrody a spojovala se v učení, z něhož i sami Řekové volně čerpali. Nejznámějším příkladem je mýtus o tráckém knězi-králi Orfeovi
V tomto období se v Bulharsku upevňovala feudální společnost. Svobodní sedláci ztráceli půdu a stávali se nevolníky podle byzantského vzoru. Jako protest proti bídě, způsobované neustálými válkami, proti útisku, vzniklo bogomilské hnutí. Bylo založeno popem Bogomilem a zaměřeno proti oficiální církvi, která sama měla velké feudální majetky. Nabylo masové povahy za cara Petra (927 - 969) a postupně oslabovalo vnitřní sílu státu.
Nástup křesťanství, jazyk a cyrilice :
Kromě uvedených konfliktů byly vlády dalších bulharských panovníků Petra I. (927-69) a Borise II. Poznamenány stále násilnějšími potyčkami s bulharsko šlechtou, bojary. Také Byzanc znamenala trvalé nebezpečí pro carství. Vpád kyjevského prince Svjatoslava poskytl Byzantincům potřebnou záminku pro totální invazi do Bulharska. Bulharské území se tím zmenšilo jen na holé jádro známé jako západní království a jeho vládce ho dokonce spravoval z Ochridu v Makedonii. Caru Samuilovi se sice podařilo částečně obnovit staré království, ale jen do doby než byzantský císař Basil Bulgaroctonos přezdívaný "vrah Bulharů" porazil v roce 1014 jeho armádu u Strumice. Čtrnáct tisíc bulharských vojáků padlo do zajetí a krutý Basil je nechal všechny oslepit. Když Samuil spatřil, jak zástup zmrzačených tápavě kráčí směrem k Ochridu, zemřel děsem.
Poté co byl v roce 1018 dobyt Ochrid, přešlo celé Bulharsko pod nadvládu Byzance. Důsledkem toho byla pravoslavná církev velkou měrou helenizovaná a do bulharského umění a architektury začaly silně pronikat byzantské vlivy.
Vznik a rozvoj druhé bulharské říše:
Po několika neúspěšných povstáních se podařilo dvěma bojarským bratřím, Asenovi a Petrovi, svrhnout byzantské jho a r. 1185 vyhlásit bulharskou říši se sídelním městem Velikým Trnovem. V roce 1187 uzavřeli s byzantským carem mírovou smlouvu.
Asenův bratr a nástupce car Kalojan (1197-1207) rozšířil bulharské hranice a na Byzanci zpět vydobyl Varnu a ztracená území v Makedonii a Trácii. Tím největším impulzem ke konsolidaci a růstu však bylo dobytí Cařihradu křižáky v roce 1204. Vyhoštění byzantští aristokraté založili satelitní státečky Epirus a Nicaea a pokrakovali ve válčení jednak mezi sebou a jednak s křižáckou latinskou misí na východě. Car Kalojan se snažil využívat této roztříštěností byzantské moci a na Balkáně, maje na zřeteli svůj dlouhodobý sen - ustavení vlastní slovansko-řecké říše. Ještě v roce 1204 vyjednal sloučení bulharské a katolické církve ve společnou unii, i když bulharská církev zůstala kromě názvu v zásadě pravoslavná.
Po Kalojanově smrti, za cara Borila následovalo období anarchie. S nástupem Ivana Asena II. (1218-41) byl obnoven pořádek a Bulharsko pokračovalo v rozšiřování svých hranic. Nastal všeobecný rozkvět bulharského státu. Byly raženy první mince. Státní organizace byla dobudována a upevněna. Vítězstvím Asena II. Nad epiruským Teodorem Komnenem u Klokotnice v roce 1230, připadla jeho zemi teritoria sahající od Jadranu až k Egejskému moři. Zároveň byla zahájena éra nebývalé prosperity a prestiže království v rámci jihovýchodní Evropy, která znamená vrchol a vyčerpání možností středověkého Bulharska. Ivan Asen také ukončil unii své církve s Římem a tím umožnil vrcholný rozkvět výlučně pravoslavné, bulharsko-byzantské kultury.
Bulharsko ve druhé polovině 13. století bylo svědkem selského povstání podníceného vražedně vysokými feudálními dávkami. Konflikt vyústil v korunovaci Ivaila Honáka carem, avšak jeho krátké pánování (1277-80) bylo z větší části zasvěceno odrážení tatarských útoků. Ivailo, pro svůj prostý původ přezdívaný dějepisci "Hlávka zelí", byl revoluční postavou. Navzdory počátečním úspěchům proti Tatarům nebyl Ivailo schopen naplnit původní myšlenky povstání a šlechta, jež se mezitím vzchopila, zasadila rebelům protiúder.
Boj bojarů proti carovi
Rozpad státu (14. stol.):
V průběhu 14. století pokračoval vnitřní rozpad bulharského státu a boj bojaru (šlechticů) proti carské moci. Časté války s Byzantinci, Tatary a Srby vyčerpaly zemi hospodářsky a vojensky. Podmínky života se ještě zhoršily, vedle bogomilství vznikla další nábožensko-sociální hnutí. Ve 14. století se bulharská říše rozpadla na tři části - trnovské carství, vidinské carství a dobrudžské knížectví, které spolu politicky nesouvisely a byly dokonce někdy v nepřátelských vztazích.
Ivailo byl vystřídán prvním z dynastie Terteridů. Její pozdější významný zástupce, car Todor Svetoslav (1300-21) byl úspěšný v mírových jednáních s tatarskými chány. Michail Šišman, feudální vládce pevnostního města Vidinu, vyhrožoval odtržením od království a tím v roce 1323 dosáhl vlastního zvolení bulharským carem. Jeho korunovací byla na trůn uvedena dynastie Šišmanů.
Za vlády Michailova nástupce Ivana Alexandra (1331-71) se Bulharská civilizace dostala téměř na takovou ekonomickou a kulturní úroveň, jakou měla za časů Asena II., kdy literatura, sochařství a malířství odrážely harmonické propojení bulharských a byzantských stylů. Nicméně zbytek 14. století byl ve znamení chaosu a úpadku. Lokální bojaři si pro sebe uzurpovali nadměrnou moc a oslabovali tím centrální moc cara Ivana Šišmana (1337-96) a to zrovna ve chvíli, kdy země nezbytně potřebovala být jednotná, aby mohla čelit nové hrozbě, osmanským Turkům.
Nástup Turků a konec bulharského státu:
Podobná situace byla i v ostatních balkánských zemích v době , kdy osmanští Turci ovládli Malou Asii, vybudovali silný vojenský feudální stát a v r. 1352 vpadli na Balkánský poloostrov. Bulharské státy nebyly schopny klást jim vážný odpor. Trnovo padlo r. 1393, r. 1396 ovládli Turci i vidinské carství a krátce předtím dobrudžské knížectví. Některá města se útočníkům houževnatě bránila, odpor kladli i obyvatelé v Rodopech.
Charakter turecké vlády:
Po pádu bulharských států zavedli Turci v dobytém území svůj správní a hospodářský systém. Půdu měli v držení bohatí feudálové, členové sultánovy rodiny, vojenští a civilní hodnostáři, náboženské a dobročinné instituce a spahiové-příslušníci vojenské jízdy (za výnos půdy byli povinni jít do války s vlastními vojáky). Ostatní obyvatelé - měšťané a řemeslníci, chudina na vesnicích a ve větších sídlech - patřili k tzv. rájá (rájá = arabsky stádo), a to muslimové i křesťané (od 18. stol. jen křesťané). Příslušníci rájá byli zatíženi spoustou daní a různými pracovními povinnostmi. Turecko bylo vojensky organizovaným státem. Hlavní sílu vojska tvořila spahijská jízda a janičárská pěchota (vytvořena v 14. stol.), kam byli odváděni násilím především nejschopnější a nejzdravější křesťanští hoši, převedeni na muslimskou víru a ve zvláštních školách vycvičení na fanatické vojáky. Koncem 16. stol. se tato soustava začala rozkládat. Rozkladný proces později zesílil, hlavně v druhé polovině 18. a v první polovině 19. století. Kulturně nebylo Turecko schopno dát bulharskému národu vůbec nic, naopak jeho svébytný kulturní vývoj byl ohrožen i tím, že bulharskou církev podřídil sultán cařihradskému patriarchátu. Křesťanské chrámy byly měněny v mešity nebo byly bořeny. Ukrutnosti tureckých vojáků vyvolaly pobouření v Evropě, hlavně v Rusku, které tak mělo další důvod, aby v zájmu své zahraniční politiky vypovědělo v r. 1877 Turecku válku pro osvobození balkánských Slovanů (car Alexandr II). Podle mírové smlouvy v San Stefanu z března 1878 byl utvořen autonomní bulharský stát, zahrnující téměř celou Makedonii. Avšak Balkánský poloostrov se již tehdy stal předmětem diplomatické strategie velmocí a na nátlak Velké Británie a Rakouska-Uherska byla Sanstefanská smlouva v Berlíně v červnu r. 1878 revidována. Vzniklo Bulharské knížectví (v severním Bulharsku) a Východní Rumélie (v jižním Bulharsku) a ta byla samosprávnou tureckou provincií s křesťanským guvernérem. Po skončení turecké nadvlády stálo Bulharsko před úkolem uvést v život politický a hospodářský aparát, školy, státní správy a vybudovat vlastní hospodářství.
Národní obrození a válka za osvobození:
10. 11. 1989 po masových demonstracích proti komunismu Todor Živkov odstoupil po 26 letech v čele státu. Přes vlnu masových demonstrací volajících po reformách a demokratizaci, zvítězila díky zastrašující propagandě Bulharská socialistická strana (BSP), v níž se přetransformovala komunistická strana (červen 1990). Proti kontroverzním politikům Mladenovi a Lukanovovi se spojila demokratická hnutí a po dalších volbách se moci chopila unie Sjednocených demokratických sil (SDS).
Tvrdý dopad nepopulárních ekonomických opatření, rozkrádání a nevýhodné rozprodávání státního majetku, rozsáhlá korupce, rostoucí kriminalita, politický terorismus (Lukanov byl zavražděn nájemnými vrahy), přetrvávající vliv komunistických nomenklaturních struktur a vůbec celkově neutěšené společenské poměry, vedly k neustálému střídání vlád pravicových a levicových.
Socialistická vláda Žana Videnova přivedla zem až k úplnému ekonomickému krachu. Krize započala v r.1993 a vyvrcholila v letech 1996-97 v souvislosti s potravinovou krizí hrozící přerůst až v hladomor.
Teprve poté zvítězila v r.1997 opět koalice demokratů ODS pod vedením Ivana Kostova (SDS), která jako první demokratická vláda vydržela po celé volební období. V r.1998 byly zaznamenány první znaky prosperity a byla zahájena jednání o vstupu Bulharska do západních struktur (EU a NATO). Nová vláda podepsala tříletou smlouvu s Mezinárodním měnovým fondem, který uvolnil rozsáhlé půjčky. Byla zastavena obrovská inflace a provedena měnová reforma s fixním poměrem bulharského leva k německé marce 1:1.